Františkovy Lázně (německy Franzensbad) jsou město v okrese Cheb v Karlovarském kraji, 5 km severně od Chebu. Žije zde přibližně 5 200[1] obyvatel. Od roku 2021 je město na seznamu Světového dědictví UNESCO v rámci položky Slavná lázeňská města Evropy.

Léčivé účinky zdejších pramenů jsou známy od 15. století. Vodu z pramenů používali nejen místní obyvatelé, nýbrž byla prodávána i po celém Německu. V roce 1700 prodej františkolázeňské vody v Německu převýšil objem vody pocházející ze všech německých lázní. Město bylo založeno v roce 1793 císařem Františkem I. Po Františkovi I. nese město svoje jméno. Za zakladatele lázeňského provozu jako prvních slatinných lázní na světě je považován lékař Bernhard Adler (1753–1810), rodák z Chebu.

Ochrana zdrojů minerálních vod a celé zřídelní struktury prošla postupným vývojem. V roce 1866 bylo výnosem č. 1086 stanoveno ochranné pásmo s poloměrem 1500 m a středem na zdroji Solný.

Horní hejtmanství v Praze provedlo výnosem č. 374 ze 4. března 1882 změnu – stanovilo kruhové ochranné pásmo s rozlišením na vnitřní a vnější. První dlouhodobě platné a uznávané ochranné obvody byly však stanoveny až výnosem Báňského hejtmanství z 1. října 1883 pod č. 2387. Výnos vymezil užší a širší obvod ochrany františkolázeňských pramenů proti hornické činnosti. V užším pásmu byla zakázána veškerá hornická činnost, zatímco v širším ochranném obvodu hornická činnost omezena nebyla v terciéru, avšak byly zakázány všechny práce v krystaliniku pod úrovní výtokové roury pramene František (434,4 m n. m.)

Tyto ochranné obvody platily až do roku 1959, kdy byla výměrem československého ministerstva zdravotnictví LZ/3-2884-15.9 stanovena prozatímní ochranná pásma pro Františkovy Lázně. Stalo se tak na základě nových poznatků z komplexního výzkumu Chebské pánve, ale zejména v reakci na negativní vliv erupce na vrtu H11. Tak byl zpřesněn průběh hranic užšího ochranného pásma podle rozsahu zřídelní struktury a značně rozšířeno vnější ochranné pásmo. Stalo se tak zejména z důvodu ochrany infiltračního povodí a území nebezpečného pro nepřímé ovlivnění režimu pramenů.

Návrh nových ochranných pásem předložený v roce 1962 nebyl přijat pro zásadní nesouhlas ministerstva paliv, neboť stanovil zákaz těžby hnědého uhlí. V roce 1975 byla prozatímní pásma rozšířena výnosem MZ ČSR č. 40/1975 částka 16–17/1975 Sb. Druhý návrh definitivních pásem, předložený v roce 1978 opět nebyl přijat. Tentokráte pro zásadní nesouhlas ministerstva zdravotnictví, neboť naopak těžební činnost povoloval. zdroj:wikipedia